EXPEDICE SLOVINSKO

1.den - středa 5.7.2017

Po maximálním úsilí nanosit celou domácnost do Ávinky jsme úspěšně v 15:00 opustili náš dům. Jídla máme tak na dva měsíce, dva týdny dovolené tedy nejspíše přežijeme.ve 20:09 nás vítá Slovensko dramatickou oblohou a deštěm.

Maďarsko - bouřka přes celé nebe. Děti koukají na film, my na blesky a modlíme se, ať nás to neodfoukne ze silnice. Míjíme obrovská pole větrníků a červených světlušek. Bouře pokračují i v průběhu zbytku cesty. I po vyplácání poloviny silikonu na střešní okno stále kape dovnitř.

Ve 22:30 parkujme na jižním konci Neziderského jezera u ptačí rezervace. Obloha se vyčistila a noc je klidná.

2.den - čtvrtek 6.7.2017 Neziderské jezero

Budí nás sluníčko, vítr ženoucí se přes maďarskou pampu a křik divokých hus. Stojíme přímo u jedné z mnoha dřevěných rozhleden, ze kterých je nádherný výhled na jezero a ptačí rezervaci.

První vážnější oprava - při předletovou kontrolou jsme objevili vyklepaný chobot od marky na olej. Bez opravy bychom zůstali velmi brzy někde viset se zadřeným motorem.

V 9:05 vyrážíme n objezd jezera, ale jsme moc velcí a těžcí a tak nesplňujeme některé limity a pokorně se musíme kus vrátit. Vesele vyrážíme na cestu abychom v 10:30 provedli nucenou zastávku a druhou vážnější opravu, neb Rozárka přestala dofoukávat.

Nicméně jsme zastávku využili k návštěvě blízkého kamenného divadla, kde je i muzeum věnující se prehistorii. Největší úspěch tu ale slaví ocelové vysoké schodiště - děti po něm nějakou dobu běhají nahoru a dolu.

14:30 vjíždíme do Slovinska. Je hrozné vedro a děti se hrozně nudí. Buď musíme někde co nejdříve zastavit u čehokoliv tekoucího, nebo je nechat běžet za autem.

Vstup do Slovinska prověřil i naše navigátorské ,opravářské i komunikační schopnosti. Já zjistila, že moje mapa je zastaralá a nutně potřebuji novou… Jarda zjistil, že Ávinka se chová divně a hrozí vážná porucha a je tedy nutné, co nejdříve najít místo, kde to opraví. Napětí mezi nervózním hlavním technikem a navigátorem hrozilo přerůst ve vážnější konflikt.

Naštěstí se podařilo najít klidné místo u velmi příjemného jezírka, kde se skvěle koupalo. Tedy já a děti jsme se vesele koupali a Jarda domlouval Ávince, aby se umoudřila a ještě nás kus povozila. Klouzající spojku nakonec vyřešil hasičský přístroj. Jarda dokončil promněnu na Aviaticmana. Aneb “Kdo nemá spáleniny na rukou, a oblečení celé černé, jako by Ávii neřídil.”

Kolem 19 hodiny přijíždíme do Mariboru. Město nás ničím neuchvátilo, ale pohled na řeku a zvedající se pohoří za ní, byl moc hezký.

Nocujeme na odstavné ploše u silnice, ale výběr nebyl šťastný. nikdo se moc nevyspal.

3.den - 7.7.2017 Bledské jezero

Vyrážíme v dešti směr Bledské jezero, kam dorážíme akorát na oběd a zkoušíme místní restauraci s velmi uspokojivým výsledkem.

Abychom vytrávili, vydali jsme se k místnímu hradu, ale 40 EU za vstup se nám dávat nechtělo a tak byla místní plovárna jasnou volbou.

Koupání s výhledem na hory bylo skvělé a děti byly nadšené z tobogánu, skokánku a vodní házené. Navíc jsme netušili, co se v tomto jezeře skrývá pod hladinou. Pokud se rozhodnete vydat na tuto Bledskou plovárnu, nezapomeňte si přibalit potápěcí brýle, protože při potápění, budete moct obdivovat neuvěřitlné kapří obry.

Večer jsme koupili maso a přejeli si ho ugrilovat k řece Bohyňce, kde jsme plánovali ponor s lososy. Po večeři jsme za světel pochodní naši Ávinku konečně řádně pokřtili na Rozárku.

Noční klid nám narušil pán, který nás vyhnal z parkoviště, že tam v noci nesmíme parkovat. Přejeli jsme o padesát metrů vedle a šli vesele spát.

4.den - 8.7.2017 Bohyňka, ponor s lososy a Bohyňské jezero

Po ranní kávičce nasazujeme neoprény, zapínáme vodní kamerky a hurá do studených vod Bohyňky. Stupňů věru neměla mnoho, ale zato lososů mnoho. Vždycky jsme přešli kus proti proudu a pak se kus nechali unášet a prohlíželi si a natáčeli krásně zbarvená rybí tělíčka. I Eliška se k ponoru nechala přemluvit.

Když jsme rozmrzli, vydali jsme se k Bohyňskému jezeru, kde jsme chtěli přespat v kempu, ale cena byla poměrně mimo náš budget a navíc byl kemp skoro úplně narvaný. Vydali jsme se tedy alespoň na nákup, který se protáhl na procházku kolem celého jezera. Zážitek z nádherných výhledů nám trochu kazila Eliška, neb byla dost nervózní, že nestineme včas odjet z parkoviště. Stejně jako na mnohých místech i tady v noci na parkovišti platí přísný zákaz stání karavanů.

Nocovali jsme tedy opět u řeky Bohyňky na stejném místě , před cedulí u parkovištátka.

5.den - 9.7.2017 Den Bohyňské jezero

V 7:30 jsme chtěli na dané parkoviště přejet, ale bohužel zrovna přijela hlídka a chtěla 80EU za osobu. Ukecali jsme to na 40EU celkem. Kdybychom vstali o 30minut dříve a přeparkovali, měli bychom to bez pokuty. Další příklady toho, jak je dlouhé spaní škodlivé 🙂

Znovu jsme přejeli k Bohyňskému jezeru a šli se podívat na vodopád Savica, vede k němu 553 schodů.. zkoušeli jsme to počítat, ale každý došel k uplne jinému cislu ... moc hezký, ale nedá se dojít až k němu jen k vyhlídce…

Poté jsme děti přesvědčili k výstupu k Černému jezeru. Strmé stoupání a 1,5 hodinový výstup s převýšením cca 850 metru po klikaté cestě je nejprve moc nenadchl, ale nakonec se z Elišky vyklubal rozený kamzík a Dan se smířil s osudem.

Jak se nám otevírali výhledy, byli jsme čím dál nadšenějsi a nadsenejší.... svah jsme zdolali a černé jezero bylo nadherne. Zpět chtěli děti stejnou cestou .... no zlatý výstup nahoru, dolu to bolelo trojnasobně!

Zdolávání hor jsme završili lanovkou na Vogel - převýšení 957 metru a výška 1535m. Nahoře hroozně fučelo, ale výhled vskutku impozantní.... pak už jsme sjeli lanovkou k Rózince a vydali se na jih.

Nocovali jsme v kempu blízko Tolminu za 40Eu.

6.den - 10.7.2017 Reka Soča a Skočjanské jeskyně

Po cestě do Skočjanských jeskyní jsme projížděli kolem řeky Soči, která má vzhled krásně azurové aviváže díky vápencovým oblastem, kterými protéká. Nemohli jsme nezastavit na pořádnou koupel. Odpoledne jsme věnovali návštěvě Skočjanských krápníkových jeskyní, kde nás asi nejvíc zaujalo, jak velké jsou.

Dalším plánem bylo dojet do Piranu, najít krasné místo na spaní a v úterý si užít Piran... ovšem netušili jsme, že najít takové místo u Piranu bude tak težké... dojeli jsme až k Chorvatským hranicím a nic. Kempy přeplněné, opuštěné pláže nikde... do Chorvatska jsme nechtěli, tak jsme se vrátili k Piranu a zůstali na zastrčeém parkovišti i přes zákaz stání pro karavany a po rychlé koupčce se vydali po cesticče kolem moře do Města na jídlo.

Průvodci nekecali, Piran je úžasné město a v jeho úzkých uličkách by člověk mohl bloudit do nekonečna a lovit fotogenická zákoutíčka.

Cesta zpět po nočním pobřeží ve tmě za zvuku přiboje byla nádherná byť ne pro všechny - Jarda trpěl v sandálech, které ho řrezali a kulhal tak,že jsme se báli, že nedojde a děti kvíleli, že již nemohou a bolí je nožičky. Po návratu jsme se rozhodli raději opustit pro karavanisty nehostinné Slovinsko a přejet do Itálie

Už při průjezdu Triestem a pohledem na mraky zaparkovaných karavanů nám bylo jasné, žze zde pochodime lépe.

7.den - 11.7.2017 Grado

Vzhledem k tomu, že v Gradu jsme na karavanovém stání za 5EU na den zaparkovali ve dvě noci, nevstávali jsme úplně časně. Dan smutně hlásil, že v průběhu noci zabil asi 15komárů. Velkou část dne jsme strávili na pláži - , dovádění v moři, mušličky, focení a úžasná grilovačka.

Když se slunce začalo klonit k obzoru, pláž se neuvěřitelně rychle vyprázdnila. Již za chvíli jsme zjistili důvod a co nám síly stačily, jsme prchali ke karavanu před neuvěřitelnými mraky neuvěřitelně hladových komárů. Neznalí situace jsme měli přes den nechané otevřené střešní okno……. další půl hodinu jsem s dětmi seděla na obrubníku schovaná pod dekami a Jarda vystříkával biolitem celé auto……

8.den - 12.7.2017 Grado

Další den jsme ještě věnovali moři a vlnám, přeplavali na blízký ostrov a našli úžasné úlovky - problémem bylo jen, jak je dostat zpět na pláž, protože v plavkách má člověk přeci jen dost málo úložného místa.

Večer jsme se vydali pěšky do městečka na nějakou dobrou večeři dát si konečně pravou italskou pizzu, na což se Dan těšil už několik dní …. takže si objednal těstoviny . Nicméně tam měli naprosto skvělého platýse, famózní tuňákové carpacio a výborné deserty. Zpět k autu jsme se sotva dovalili a Jarda z posledních sil přejel někam blíže k Benátkám.

9.den - 13.7.2017 Benátky

Užili jsme si snídani na parkovišti na kraji Benátek s výhledem na moře a vyrazili do Benátek. Za nějakýc 10EU na osobu jsme si koupili lístek na vodní taxi, přičemž nás málem podezřívali z únosu dětí, když jsem si nemohla vzpomenout, kolik jim je.

Benátky jsou neuvěřitelné - kanály, můstky, zákoutí, obchůdky nejrůznějších barev vůní. Povinný turistický zážitek - jízdu gondolou - jsme si při její ceně 80EU odpustili a šli raději na dobrý oběd.

Lodí jsme se svezli na Murado, ostrov sklářů, kde se již od středověku vyrábí tradiční benátské sklo a zrcadla a pak nás již čekala cesta zpět na sever.

Nocovali jsme na příjemném místě, byť to bylo u silnice. Nicméně tento fakt byl vyvážen pohledem na okolní horské masivy a malebné kaolínové jezírko.

10.den - 14.7.2017 Horský přejezd

Po příjemné snídani a procházce kolem jezera jsme pokračovali dále směr domov. Já opět coby pilný navigátor hledala nejlepší cestu domů.

V blízkosti obce Heiligenblut Rozárka opět vypověděla poslušnost. Našli jsme nejbližší parkoviště a Jarda se pustil do hledání závady. Po asi páté Eliščině otázce “Co když to neopraví” jsem usoudila, že bude lepší když opustíme prostor a bylo to skvělé rozhodnutí. Jednak jsme zabránili konfliktu a jednak jsme objevili krásné místo.

Nějakých 30 minut chůze od parkoviště bylo možné dojít k velkému vodopádu “Gössnitzfall”, kde se proudy vody řítí z více než 80 metrů dolů zarámované skalním masívem a dole halí les do vodní tříště. Po chvilce obdivování jsme se vydali zpět zjistit stav.

Zpráva nebyla úplně dobrá - rozloučil se s námi alternátor. Což znamenalo, že sice jedeme,ale nedobíjíme.

Vydáváme se dále na cestu ovšem po chvilce Rozárka opět protestovala. Bohužel to bylo v příkrém kopci, kde silnice stále stoupla dál a dál a vedle nás padal dolů, sice krásný, ale velmi dlouhý a strmý svah. Krásný výhled trochu kazila myšlenka, že pokud Jardovi upadne nějaká součástka a začne se kutálet dolů, nemáme nejmenší šanci ji dohonit ani najít.

S vynaložením všech svých znalostí a zkušeností Jarda uvádí motor do chodu a stoupáme dál. Nevině se mě ptá

“Miláčku a nejedeme přes ten Grossglockner?”

“Nene, ten je tady vlevo!”

Tak vlevo sice byl, ale my jeli přímo po oné slavné vysokohorské Grossglocknerské silnici vhodné svými esovitými zatáčkami a stoupáním spíše pro motorky než pro naši Ávii. Modlením a silou vůle jsme ji dotlačili rychlostí 20km/h až nahoru…. kde jsme se pokochali výhledem a jali se znovu modlit a tentokrát dvakrát tolik při sjíždění esíček dolů. Báli jsme se, zda nám vydrží brzdy, zda se nepřehřejí.

Modlení pomohlo a naše zlatá Rozárka ten přejezd přeci jen zvládla i bez alternátoru.

A byť jsme dojížděli v dost nervózním stavu a s nutným průběžným chlazením a neustálým doléváním vody a v podstatě na jeden zátah ( Jarda se bál, že pokud zastaví, už se mu ji nepodaří na místě rozchodit), přeci jen jsme se šťastně dokodrcali zpět domů.